Kuthumi

 
 

 

 

Kuthumi [1]

 

Mistr Kuthumi byl ve své poslední známé inkarnaci pojmenován Kut Humi Lal Singh a byl kašmírským brahminem (Brahmin). Bylo to v XIX. století, v Šigatse, v Tibetu. On je také známý jako K.H.. On byl rodák z Paňdžábu, jeho rodina žila mnoho let v Kašmíru. Zvažováno, že hodně cestoval, v roce 1850 navštěvoval Oxfordskou univerzitu a v sedmdesátých letech XIX. století studoval na univerzitě v Lipsku v Německu. Během svého pobytu v Lipsku se Kuthumi setkal s Gustavem Theodorem Fechnerem, filozofem a zakladatelem moderní metody psychologického výzkumu.

 

Kut Humi Lal Singh

 

V 1875, Kuthumi, spolu s El Moria, založil Teosofickou Společnost, kterou vedla Elena Petrovna Blavatská. Učení, které Blavatské dal El Moria, Kuthumi a další adepti, odhalilo starodávné pravdy, které jsou základem východních i západních náboženství. Učitelé se snažili seznámit lidstvo s duchovním bratrstvím, které funguje neviditelně a přispívá k duchovnímu růstu lidstva.

 

E.P Blavatská obklopená adepty

(zleva doprava: Kuthumi, El Morya a Saint-Germain)

 

Slavný teosof, člen Teosofické Společnosti, Charles Leadbeater, ve své knize „Učitelé a Cesta“ poskytuje některé podrobnosti o osamělém životě svého Učitele v Tibetu:  

"... Někdy sedí ve svém velkém křesle, a když ho tam jeho lidé uvidí, vědí, že by neměl být vyrušován; nevědí přesně co dělá, ale věří, že je ve stavu samádhi. Skutečnost, že obyvatelé Východu chápou a respektují tento typ meditace, je možná jedním z důvodů, proč přívrženci raději žijí na Východě než na Západě.

Takto získáváme dojem, že většinu dne Učitel sedí klidně a, jak bychom řekli, medituje; a zdá se, že klidně odpočívá,ale ve skutečnosti je zaneprázdněn tvrdou prací na vyšších rovinách, manipuluje s různými přírodními silami a současně vylévá různé vlivy na tisíce duší, protože adepti jsou nejzaměstnanější lidé na světě.

Učitel vykonává mnoho práce i  na fyzické úrovni - tvoří hudební díla, píše poznámky a dokumenty pro různé účely. Také se velmi zajímá o rozvoj fyzikálních věd, i když je to hlavně specialita jednoho z dalších Velikých Mistrů Moudrosti. Čas od času učitel Kut Humi jezdí na velkém hnědáku a někdy, když mají společnou práci, je doprovázen učitelem MorIa, který vždy jezdí na nádherném bílém koni. Náš Mistr pravidelně navštěvuje některé z klášterů, někdy se vydává na dlouhou cestu do odlehlého kláštera na kopcích.

Služební cesty se zdají být jeho hlavním fyzickým cvičením, ale někdy chodí s učitelem Džualem Kulem, který žije v malé chatrči, kterou postavil vlastními rukama, nedaleko od velkého útesu s výhledem na jezero. 

Náš Učitel někdy hraje na varhany umístěné ve velké místnosti jeho domu. Tyto varhany byly vyrobeny v Tibetu pod jeho vedením a jsou kombinací klavíru a varhanu  s klávesnicí, která se používá na našem Západě. Na něm může Mistr hrát veškerou západní hudbu. Tyto varhany se však nepodobají žádnému nástroji, který je znám, protože je jako oboustr anný a můžete na něm zahrát z obývacího pokoje nebo z kabinetu. Hlavní klávesnice (nebo spíše tři klávesnice - velké varhany, expresivní a recitativní expresivní sbory) je v obývacím pokoji a klavírní klávesnice je v knihovně. 

Tyto klávesnice lze použít společně i samostatně. Na varhany s pedály se dá hrát z obývacího pokoje, a pokud otočíte klikou podobně jako klikou zapínající registry, lze na varhany připojit klavírní mechanismus a oba mohou hrát současně. Z tohoto hlediska lze klavír skutečně použít jako doplňkový registr varhan. 

Na klávesnici lze hrát ve své kanceláři jako na obyčejný klavír, zcela jej oddělit od varhan, ale pomocí složitého mechanismu je možné k této klávesnici připojit varhanní sbor, takže na ní lze hrát jako na klavíru doprovázeném varhanním sborem nebo v každém případě s některými registru  varhan. Je také možné, jak jsem řekl, tyto dva nástroje úplně oddělit a mít na každé klávesnici hudebníka, hrát klavírní duet s varhanami. Mechanismus a trubky tohoto podivného nástroje zcela zabírají horní patro domu Učitele. 

Prostřednictvím magnetismu přišel do kontaktu s gandharvami jinak dévami hudby, aby mu při hraní pomohli, a tak dostává kombinace zvuků nikdy neslyšených ve fyzické rovině a výsledkem je hudba produkovaná samotnými varhany, jako by s doprovodem smyčcových a dechových nástrojů. 

Ve světě je píseň dev vždy zpívaná, vždy to zní v uších lidí, ale neposlouchají její krásu. <…> 

Každé ráno několik lidí - nejsou to učedníci, ale spíše následovníci, přicházejí do Mistrova domu a sedí na verandě a poblíž něho 

Někdy s nimi vede malý rozhovor, jako je malá přednáška; ale častěji je zaneprázdněn svou prací a nevěnuje jim pozornost, s výjimkou jemného úsměvu, a oni jsou zřejmě s tím stejně spokojeni. Zjevně přicházejí sedět v jeho auře a ukazovat mu jejich respekt. Občas  si bere jídlo, sedí na verandě, obklopený davem těchto Tibeťanů a dalších lidí, kteří sedí na zemi se zkříženýma nohama, ale obvykle jí sám u stolu ve svém pokoji. Je možné, že se řídí pravidlem buddhistických mnichů a nejí jídlo odpoledne - nepamatuji si, že jsem ho večer viděl jíst; je dokonce možné, že nepotřebuje jídlo každý den.“

 

Dopisy od El Morii a Kuthumiho učedníkům zapojených do Teosofické Společnosti jsou publikovány v “Dopisech Mahatmu” a dalších knihách. Některé z těchto dopisů jsou uloženy v rukopisném oddělení Britského muzea. 

Mistr Kuthumi udržuje fokus v Šigatse v Tibetu, kde při hře na velké varhany extrahuje kosmickou harmonii s posvátnými plameny jeho srdce. S touto nebeskou hudbou posílá uzdravení a mír v celém planetárním těle duším ve stavu přechodu (zejména v hodinu smrti) a vede je k éterickým posvátným příbytkům Velkého Bílého Bratrstva, aby je poučili v přípravě na další pozemský život. 

Inspiruje architekty, básníky a vědce, probouzí mystickou vzpomínku na jejich vlastní duchovní harmonii v nebeské geometrii a rytmu hvězd.

 

Níže uvádíme některé z inkarnací Kuthumiho:

 

Pythagoras

cc. 582-cc. 507 let před našim letopočtem, řecký filozof a matematik, „krásněvlasý samosec“, ctěný syn Apolla. Mimo jiné měl zvláštní dar, pamatovat si na všechny své předchozí inkarnace. Zde o tom píšou starověcí autoři:

"... řekl o sobě (podle Heraclida z Pontia), že byl kdysi Efalidem a byl ctěn jako syn Hermese; a Hermes mu nabídl výběr jakéhokoli daru, kromě nesmrtelnosti, a on požádal, aby mu nechal, živému i mrtvému,vzpomínku na to, co s ním bylo. Proto si během svého života pamatoval všechno a po smrti si uchoval stejnou paměť. Později vstoupil do Euphorbuse a byl zraněn Menelausem; a Euphorbus řekl, že kdysi byl Efalidem, že obdržel svůj dar od Hermese, jak putovala jeho duše, v jakých rostlinách a zvířatech se ocitla, v tom, co vytrpěla v Aidě a jak tam trpí jiné duše. 

Po Euphorbově smrti přešla jeho duše do Germotima, který, aby to dokázal, se objevil v Branhidě a v Apollonově chrámu ukázal štít zasvěcený bohu Menelausovi - odplutí od Tróje, řekl: Menelaus zasvětil tento štít Apollonovi a nyní je úplně shnilý, zůstala jen opracovaná slonová kost. 

Po smrti Germotima se stal Pyrrhusem, delosijským rybářem, a stále si pamatoval všechno, když byl nejprve Efalidem, pak Euphorbosem, poté Germotimem, poté Pyrrhusem. A po smrti Pyrrhuse se stal Pythagorem a také si uchoval vzpomínku na všechno výše uvedené." 

(Diogenes Laertský. O životě, učení a výrocích slavných filosofů. / Překlad a komentář M. L. Gasparova. Generální edice a úvodní článek A. F. Loseva. (Série „Filozofické dědictví“). M. , Mysl, 1979. 624 s. - viz také https://krotov.info/lib_sec/05_d/dio/gen_09.htm, Kapitola 8).

 

O dalších neobvyklých vlastnostech Pythagora vyprávěl Porfiry ve své knize „Život Pythagora“ (https://krotov.info/lib_sec/05_d/dio/gen_09.htm):

 

"... Ve stejný den byl  v italském Metapontu i v sicilské Taurománii, a tady i tam, hovořil s učedníky; to potvrzují téměř všichni, ale mezitím z jednoho města do druhého vede dlouhá cesta po zemi a po moři, kterou nelze projít ani za mnoho dní. Je také dobře známo, že ukázal hyperboreicu Abaridovi, knězi Hyperboreiského Apollona, jeho bedro ze zlata, aby potvrdil svá slova, že Pythagoras je Apollem Hyperboreiský; a když se jednou jeho přátelé dívali na připlouvající loď a dohadovali se o ceně jeho zboží,  Pythagoras řekl: „Budete mít mrtvolu!“ - a skutečně na připlouvající lodi byla mrtvola.

Nekonečně mnoho dalších příběhů, ještě božských a úžasných, se vypráví o tomto muži souhlasně a s jistotou; zkrátka o nikom se nemluví  tolik a tak výjimečně. Vypráví se také, jak přesně on předpovídal zemětřesení, rychle zastavil epidemické choroby, odvrátil hurikány a krupobití, zkrotil řeky a mořské vlny, aby pro něho a jeho společníky otevřeli snadný průchod;  a od něho to  převzali Empedocles, Epimenides a Abarid, kteří také dělali všechno podobně  více než jednou, jak je to zřejmé z jejich veršů <…>, jako by Pythagoras dostal v dar od Apollona šíp, na kterém přelétal řeky i moře a nesjízdnost, jakoby běžel vzduchem. 

Někteří lidé si myslí, že Pythagoras udělal právě totéž, když hovořil se svými učedníky ve stejný den v Metapontu a v Tavromenii. A s písněmi, melodiemi a lyrickou hrou uklidnil duševní a tělesná onemocnění a tomuto učil také své přátele,  uměl slyšet vesmírnou harmonii, zachycovat harmonie všech sfér a světel které se jimi pohybují, což nemůžeme slyšet kvůli slabosti našípodstaty. “

 

Ještě za mlada Pythagoras komunikoval s vědci a kněžími a vášnivě hledal vědecké důkazy o vnitřním právu, které mu bylo odhaleno při přemýšlení o Démétérovi - Matce Zemi. Hledání velké syntézy pravdy ho vedlo nejprve k řeckým filosofům známým v té době (Ferekidu, Hermodasu, Anaximanderu, Falesu, atd.) A poté v egyptských chrámech, kde získal důvěru Memphisových kněží a nakonec byl přijat do tajemství Isidy v Fivy. Když asijský  vojevůdce Cambyses provedl brutální invazi do Egypta v roce cсa. 529, Pythagoras byl vyhnán do Babylonu. Zde mu rabíni odhalili tajná učení dané Mojžíšem. Zoroastrijští mágové ho učili hudbě, astronomii a posvátné vědě o vzývání. Po dvanácti letech Pythagoras opustil Babylon a založil bratrstvo zasvěcených v Krotonu - přeplněném přístavním dorijském městě, nyní v jižní Itálii. 

 

Jeho „město vyvolených“ bylo školou tajemství Velkého Bílého Bratrstva.

V Krotonu se pečlivě vybraní muži a ženy řídili filozofií založenou na matematickém vyjádření univerzálního zákona, které se odráží v hudbě, rytmu a harmonii životní cesty charakterizované vysokou disciplínou. Po pěti letech zkoušky mlčením, „matematici“ Pythagora procházeli řadou zasvěcení, rozvíjejících intuitivní schopnosti srdce, díky nimž se může syn nebo dcera Boží stát, jak říkají Pythagorské zlaté básně, „nesmrtelným úžasným Bohem“. Pythagoras dával své pokyny skryté před očima učedníků, a mluvil v jazyce symbolů, kterému plně rozuměli pouze nejpokročilejší zasvěcenci. Nejvýznamnějším tématem jeho učení bylo základní chápání toho, že číslo je jak forma, tak podstata tvoření. On formuloval hlavní části euklidovské geometrie a rozvinul astronomické představy, které později vedli k teorii Koperníka.

Podle kronik, dva tisíce obyvatel Krotonu opustily svůj obvyklý způsob života a shromáždily se v pythagorské komunitě pod moudrým vedením Rady Tříset – administrativního, vědeckého a náboženského řádu, který měl velký politický vlív ve Velkém Řecku. Jeho doktríny ovlivnily mnoho filozofů.

Pythagoras - „ vytrvalý adept“ - měl devadesát let, když Kilon, kterému byl odmítnut vstup do školy tajemství, způsobil brutální pronásledování filozofa.

Kilon, který se představil před soudem v Krotonu, nahlas přečetl tajnou knihu Pythagorů „Hieros Logos“ („Svaté slovo“), zkreslující a zesměšňující učení. Když se Pythagoras a čtyřicet vedoucích členů řádu shromáždili na poradě, Kylon zapálil budovu a všichni, kdo tam byli, s výjimkou dvou lidí, zahynuli. V důsledku toho se komunita rozpadla a většina výuky byla ztracena. Mistr však ovlivnil mnoho velkých filosofů včetně Platóna, Aristotela, Augustina, Fomu (Tomáš) Akvinského a Francisa Bacona.

 

 

Baltazar

První století, jeden ze tří mudrců (astronomů, adeptů), kteří následovali hvězdu (JÁ JSEM Přítomnost) Syna-Kojence, narozeného Panně Marii a cestovali z východu, aby mu vzdali úctu. Existují předpoklady, že byl etiopským králem a přinesl Kristu bohatství své země - dar kadidla.

 

František z Assisi 

cc.1181-1226, Itálie. Zakladatel františkánského řádu, božský žebrák, který opustil rodinu a bohatství a stal se zasnoubeným s „paní Chudobou“. První svatý, který obdržel stigmy. 

František z Assisi je jedním z nejslavnějších křesťanských svatých; možná nejatraktivnější a rozhodně nejoblíbenější mezi nekatolíky a, což je překvapující, dokonce i mezi ateisty. Po dobu 800 let je obraz sv. Františka přitažlivý pro lidi s velmi odlišnými názory: církevní hierarchové a myslitelé, králové a revolucionáři; v něm viděli zakladatele subjektivismu a individualismu, předzvěst Renesance, reformátora, socialistu, prvního hippie, environmentalistu a romantického hrdinu. A to navzdory skutečnosti, že v životě samotného Františka z Assisi ve skutečnosti neexistovalo nic jiného než přesné dodržování křesťanského ideálu a napodobování Krista. 

Říká se, že právě svatý František přivedl ducha radosti do temného asketického křesťanství raného středověku.To není úplně pravda: radost z vděčnosti Stvořiteli, radost ze Vzkříšení byla původně přítomna v křesťanství. A na východě - u Klementa Alexandrijského, Ioanna Zlatousta, a na západě - například u sv. Benedikta. František z Assisi nevynalezl nic, co by bylo objevem křesťanství, a přesto bez něj by křesťanství nikdy nebylo tak přitažlivé pro miliony věřících, jakým je dnes.

Francis (Francesco) Bernardone se narodil v roce 1181 (nebo 1182) v Assisi v rodině obchodníka s tkaninami a bezstarostně a radostně trávil období svého mládí. Ve 24 letech zaslechl Kristův hlas v kostele sv. Damiána, který ho povolával, aby sloužil, alespoň jak tvrdí  sestavitelé záznamů z jeho života. Mladý muž opustil svou rodinu a začal žít v chudobě, starat se o malomocné a obnovovat zničené církve.

24. února 1209, v den mše sv. Matouše, mu bylo zjeveno, že jeho povoláním je doslova následovat evangelium - a osamělý poustevník se stal putujícím kazatelem. Pak se u něho objevili společníci. Dal jim  stanovy evangelického života , které schválil Papež Innocent III v roce 1210. Takhle ve středověké Evropě vznikl další klášterní řád. Svatý František kázal, vykonával zázraky jako mnoho jiných křesťanských svatých, a zemřel trápením se nad již začínajícím zapomenutím jeho odkazu. Jaká je jeho neobvyklost a co přineslo takovou slávu dobrovolnému chudému z Assisi?

Možná si vzpomenete, že sv. František položil základy aktivního mnišství - misionářství; že františkánská duchovnost naplnila umění rané italské Renesance a především Giotta; že jeho „Hymna ke Slunci“ byla první italskou básní, která podněcovala rozvoj poezie v národních jazycích a inspirovala velikého Dante. Ale snad hlavní věcí, díky níž byla osobnost sv. Františka tak přitažlivá, je úžasná atmosféra lásky, laskavosti a jednoduchosti, kterou dokázal během svého života vytvořit a kterou jeho současníci tak jasně doložili v dochovaných životopisech.

Zejména nejznámější z nich - "Květinky sv. Františka z Assisi" ("Květinky sv. Františka z Assisi", M., "EXMO-Press", 2000).

Pán zjevil sv. Františku božskou přítomnost v „bratru-slunci“ a „sestře-měsíci“ a udělil mu za jeho oddanost stigmata ukřižovaného Krista. Modlitba sv. Františka je známá po celém světě, čtou ji lidé patřící k jakémukoli náboženství:

 

 Páne,

Učiň mne nástrojem tvého míru,

Kde panuje nenávist,dovol,abych zaséval lásku,

Kde panují urážky,ať zasévám odpuštění,

Kde jsou pochybnosti ,ať zasévám víru,

Kde panuje beznaděj a hrůza ať zasévám naději,

Kde panuje tma,ať rozdávám světlo,

Kde panuje smutek,ať rozdávám radost.

O Božský Mistře, 

Učiň mne utěšitelem a ne hledajícím útěchu

Chápajícím a ne hledajícím pochopení

Milujícím a ne hledajícím lásku,

Neboť jen vždy dávajícímu se dostane,

Vždy odpouštějícímu je odpuštěno

A jen umírajíce se znovu zrodíme pro Život věčný.

Amen

 


Šáhdžahán

1592-1666, indický císař z dynastie Mughal. Po smrti svého otce Džahangira zdědil trůn a částečně obnovil ušlechtilou etiku svého dědečka Akbara Velikého. Během jeho vlády, velikost Mughalů dosáhla svého zenitu, a Indie přišla k rychlému vývoji v umění a architektuře, jehož příkladem je Tádž Mahal, postavený v jeho hlavním městě Agra. Šáhdžahán utratil peníze z císařské pokladny na hudbu, malování a výstavbu velkolepých památek, mešit, veřejných budov v celé Indii, z nichž některé lze vidět i dnes.

 

Tadž Mahal 

 

Slavný Tadž Mahal - „zázrak zázraků, poslední zázrak světa“ - byl postaven jako hrob jeho milované manželky Mumtaz Mahal. Vládla s ním téměř jako rovnocenná a zemřela roku 1631, kdy porodila čtrnácté dítě. Šáhdžahán  nic nelitoval a postavil pomník „tak krásný, jak je ona.“ Památník je symbolem lásky a zachovává císařovu přetrvávající lásku k Mumtaz Mahal.

 

___________________________________________________________________________________________________________________

[1] Základem textu (s výjimkou odstavců, které obsahují odkazy na jiné zdroje) jsou údaje uvedené v knize „Lidská Aura“, kterou napsali Poslové Mark a Elizabeth Prophet pod diktátem Mistra Kuthumiho a Mistra Džwal Kula.

 

Zdroj - https://sirius-ru.net/liki/kuthumi.htm

 

Objevili jste chybu? Napište nám: sirius@sirius-cz.net